Maroko: Průkopník na cestě k obnovitelným zdrojům energie s ambicí stát se energetickým lídrem v regionu

Published 27.12.2021

Přístup Marockého království k obnovitelným zdrojům energie (OZE) je dávaný za příklad, zejména díky solárním projektům, z nichž některé patří k největším na světě. Obnovitelné zdroje tvoří asi dvě pětiny veškeré instalované kapacity pro výrobu elektrické energie a království je ve světě velebeno pro své kroky vedoucí k dekarbonizaci. Maroko zároveň pokrývá až 90 % ze svých energetických potřeb dovozem fosilních paliv, zejména uhlí a ropy, ze třetích zemí, což ho řadí na první místo v severní Africe. I za účelem zajištění energetické bezpečnosti země a snížení závislosti na dovozu plánuje Maroko dále do obnovitelných zdrojů investovat.

Potenciál, závazky a cíle

Národní energetická strategie z roku 2009 stanovila ambici, aby 42 % celkové instalované kapacity v roce 2020 bylo
z obnovitelných zdrojů energie. Maroko nakonec tento cíl nenaplnilo: OZE vloni tvořily „jen“ 33 % celkové instalované kapacity, respektive 3,5 GW. Pro srovnání: v ČR bylo roce 2020 pouze 13,4 % vyrobené elektřiny té „obnovitelné“.

Potenciál pro větrnou energii je v Maroku vynikající s ročním průměrem rychlosti větru přesahující 9 m/s podél jeho 3500 kilometrů dlouhého pobřeží. Co se týče solární energie, země disponuje 3000 hodinami slunečního záření ročně s možným výnosem až 5,5 kWh/m²/den. Podle prezentovaného modelu by Maroko do roku 2030 mohlo dosáhnout kapacit až na 4 GW větrné energie a přes 4,7 GW energie sluneční.

V červnu 2021 Maroko aktualizovalo svůj klimatický závazek k OSN příslibem, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 17 až 18 % ve srovnání se scénářem „business as-usual“. Navíc se od té doby zavázalo, že do roku 2030 zvýší podíl instalované kapacity OZE na 52 %, což dělá marocký program pro čistou energii jedním z nejambicióznějších v regionu Blízkého východu a severní Afriky. Tento cíl by mělo pomoci naplnit přibližně 10 GW nové kapacity OZE mezi lety 2018 a 2030.

Energetická politika a legislativní kroky

Pro podporu investic do obnovitelných zdrojů je důležité příznivé podnikatelské prostředí a stabilní energetická politika a regulace. V roce 2009, kdy byla schválena Národní energetická strategie, podniklo Maroko tímto směrem hned několik legislativních kroků. Schválené zákony navýšily práh kapacity pro vlastní výrobu z 10 na 50 MW, poskytly právní rámec pro rozvoj OZE, umožnily exportovat vyrobenou elektřinu do národní sítě a okolních zemí a umožnily producentům elektřiny s kapacitou přes 300 MW i prodat přebytečnou energii Národnímu úřadu pro elektřinu a pitnou vodu (ONEE), marockému operátorovi elektrické sítě.1 V neposlední řadě Marocké království také vynaložilo značné úsilí na snížení státní podpory pro fosilní paliva. Ušetřené peníze z dotací byly využity na vzdělávání a k zavedení systému zdravotního pojištění. Finanční podpora pro ropné produkty se však stále pohybuje kolem 3,4 miliardy dolarů ročně. Pokud jde o financování konkrétních projektů, byl přijat inovativní finanční mechanismus založený na modelu veřejno-soukromého partnerství (PPP – public private partnership), který byl zásadní pro odstranění rizik spojených s financováním.

Největší solární elektrárna Noor

Solární elektrárna u města Ouarzazate, také nazývaná Noor (arabsky světlo), je největším projektem koncentrované solární energie na světě s kapacitou 510 MW. Jde o velmi rozdílnou technologii, než je fotovoltaika, kterou známe z Evropy. Projekt Noor se rozprostírá na 3000 hektarech pokrytých obrovskými zakřivenými zrcadly, jež koncentrují sluneční paprsky směrem k centrální věži s tekutinou, která se pak používá k produkci elektřiny. Elektrárna je také schopna skladovat sluneční energii ve formě ohřáté roztavené soli, což umožňuje výrobu elektřiny i v noci.

Další kroky pro úspěšnou klimatickou politiku

I přes velký pokrok Maroka v oblasti OZE země vyrábí stále 66 % elektřiny z uhlí. Mezi lety 2017 až 2018 bylo navíc přidáno více nových uhelných kapacit (1,38 GW) než všech nových kapacit obnovitelných zdrojů dohromady. Kromě toho Maroko také podniklo kroky k prodloužení životnosti těch stávajících. V lednu 2020 se Národní úřad pro elektřinu a pitnou vodu dohodl na prodloužení smlouvy o nákupu elektřiny z uhelné elektrárny Jorf Lasfar o výkonu 2 GW na dalších 17 let. Na letošní klimatické konferenci COP26 v Glasgow se ovšem Maroko přidalo k zemím, které si daly závazek nestavět žádné nové uhelné elektrárny, což je krok správným směrem k naplnění cílů Pařížské dohody.

Maroko svůj dekarbonizační potenciál zdaleka nenaplnilo. Hlavně v oblasti dopravy, která pohlcuje největší část energie s� 37 % z celkové finální spotřeby. V listopadu 2018 se stalo první africkou zemí, která zprovoznila vysokorychlostní železniční spojení, když uvedlo do provozu trať mezi Rabatem, Tangerem a Kasablankou. Stejně tak země plánuje v Casablance a Rabatu rozšířit tramvajovou síť. První dobíjecí stanice byla instalována na dálnici mezi Tangerem a Agadirem. Země má také značný potenciál vyrábět elektromobily pro export i pro místní trh. Francouzští výrobci automobilů Renault a skupina PSA (vyrábí vozy Citroën a Peugeot) již v Maroku vyrábějí 500 tisíc vozů ročně. Neexistují však žádné národní cíle pro rozvoj elektromobility, a Maroko má tak k dekarbonizaci dopravního sektoru stále velmi daleko.

Zelený vodík

V návaznosti na rozmach obnovitelných zdrojů v zemi začalo Maroko v posledních letech prozkoumávat možnosti výroby tzv. zeleného vodíku. Prvním potenciálním investorem do tohoto průzkumu je Německá federace, která v Maroku prostřednictvím své rozvojové banky (KFW) i soukromých investorů podpořila již nejeden projekt zelené energie.

V červnu 2020 podepsal německý ministr ekonomické kooperace a rozvoje s marockým velvyslancem v Berlíně dohodu o spolupráci v oblasti zeleného vodíku. V pilotním projektu se MASEN, marocká agentura pro udržitelnou energii s vazbami na královskou rodinu, zavázala k výrobě zeleného vodíku ve schématu „Power-to-X“ s cílem postavit solární elektrárnu o kapacitě 100 MW, která bude výrobu pohánět. Zároveň se počítá s výměnou know-how mezi oběma zeměmi a podporou inovací založením výzkumné platformy zkoumající možnosti výroby nejen vodíku, ale i dalších zelených paliv.

Co je to zelený vodík?

Ze čtyř druhů vodíku (šedý, modrý, fialový, zelený) je zelený vodík� k životnímu prostředí nejšetrnější. Vzniká totiž pomocí obnovitelných zdrojů a při výrobě se neuvolňují skleníkové plyny. Jeho masivnější využití však limituje potřeba nákladných zpracovatelských technologií, kvůli které je jeho cena zatím hodně vysoká.

Německé investice do zeleného vodíku se mají celkově vyšplhat až na 300 milionů eur a měly by zajistit budoucí export této komodity do Evropy, v této chvíli jsou však na bodě mrazu. Maroko od vodíkové dohody s Německem odstoupilo v rámci širšího ochlazení vztahů. To nastalo ve chvíli, kdy z Berlína zazněla kritika na vývoj situace na sporném území Západní Sahary. Budoucnost spolupráce tedy závisí na křehké diplomacii.

Maroko se však svých plánů nevzdalo. Například v červnu letošního roku uzavřel Rabat smlouvu s Mezinárodní agenturou pro obnovitelnou energii (IRENA), která má za cíl prohloubit analýzu a výzkum v oblasti obnovitelných zdrojů a zeleného vodíku. Maroko se zároveň pod záštitou IRENA stalo facilitátorem Rámce spolupráce pro zelený vodík (Collaborative Framework for Green Hydrogen), který nejen poskytuje platformu pro sdílení zkušeností s vývojem výroby zeleného vodíku, ale je také předezvou budoucího obchodování s tímto bezemisním palivem.

Otázka plynu - utvrzování pozice, export budoucí i zastavený

Pro Maroko je důležitá ne-li produkce, tak alespoň podíl na transportu konvenčních paliv, a to zejména zemního plynu. Jeho megaprojektem je plynovod mezi Nigérií a Marokem. Ten bude prodloužením již existujícího Západoafrického plynovodu, který v současnosti dodává plyn do Beninu, Toga a Ghany. Do Maroka povede podél západního pobřeží Afriky přes Pobřeží Slonoviny, Libérii, Sierru Leone, Guineu, Guineu-Bissau, Gambii, Senegal a Mauritánii. Dohromady bude tato stavba dosahovat délky 5660 kilometrů, a to bez plánovaného prodloužení do Evropy přes � panělsko. Výstavba začala v červnu letošního roku, potrvá 25 let a bude stát 25 miliard dolarů.

Pro Rabat je tento projekt také důležitým geopolitickým milníkem. Původně měl totiž být nigerijský plyn veden po pevnině přes Niger do Alžírska skrze transsaharský plynovod, který by potenciálně zajistil ‒ podobně jako ten pobřežní ‒ rozvoj západní Afriky a možnost exportu na evropský trh. Z důvodu přítomnosti ozbrojených skupin na plánované trase plynovodu, a tudíž obav z bezpečnosti výstavby i dodávek, se ale realizace projektu odložila. To poskytlo prostor pro následné vyjednávání mezi marockým králem Muhammadem VI. a nigerijským prezidentem Muhammadem Buhárím, které vyústilo v dohodu mezi oběma zeměmi o možná bezpečnějším, ale zároveň mnohem větším a ambicióznějším plynovodu.

Strategie a bezpečnost

Spory o kontrolu nad dodávkami zemního plynu jsou jedním z mnohých projevů nevraživosti mezi Marokem a Alžírskem. Na podzim roku 2021 vypršela smlouva mezi alžírskou ropnou a plynovou společností Sonatrach a marockým ONEE o exportu plynu z Alžírska přes plynovod Maghreb-Europe pipeline (MGE). Ten zásobuje nejen Maroko (přes 10 % vyrobené elektřiny je z alžírského plynu), ale pokrývá i víc než třetinu poptávky Iberského poloostrova. Alžírsko se rozhodlo smlouvu neprodloužit, a to do velké míry na základě eskalace již zmíněného dlouhotrvajícího konfliktu na Západní Sahaře.

Alžírský plyn nadále zásobuje Evropu díky podvodnímu plynovodu Medgaz, ten má ovšem menší kapacitu než MGE (konkrétně 8 miliard m3 ročně oproti 12 miliardám). Ačkoliv se Alžírsko zavázalo navýšit kapacitu plynovodu Medgaz na 10,5 miliardy m3, v současné situaci celoevropského růstu cen energií a nedostatku zemního plynu vyvolávají tyto geopolitické kroky obavy z kolapsu energetického zabezpečení � panělska.

Oblast Západní Sahary je celkově strategicky důležitá. Jelikož je jižní pobřeží země nejbohatší na povětrnostní podmínky, větrné elektrárny na sporném území v současnosti tvoří přes 17 % celkové větrné energie v Maroku. Pokud se zrealizují všechny projekty, které jsou ve fázi plánování nebo ve výstavbě, toto číslo by se mohlo do roku 2030 až ztrojnásobit. Zároveň je Maroko největším vývozcem fosfátu na světě, ale většina této suroviny nezbytné pro světové zemědělství se těží právě na území Západní Sahary.

Ačkoliv je země dlouhodobě oslavována za svou politickou stabilitu, nedávný vývoj jako rozvázání dohody o vodíku s Německem nebo přerušení dodávek plynu z Alžírska naznačuje, že čím víc se Maroko přibližuje pozici regionálního energetického lídra, tím víc jsou jeho aktivity a vnitřní záležitosti spjaté s širším geopolitickým kontextem. Rabat má jasný cíl stát se středobodem energetické výměny mezi Afrikou, Evropou a Blízkým východem. Státy EU částečně spoléhají na rozvoj obnovitelných zdrojů v Maroku pro naplnění svých vlastních energetických cílů,4 zároveň bude však nutné vyjasnit si pozici vůči Západní Sahaře a s tím spjaté geopolitické implikace.

Zelená centralizovaná tranzice

Marocká zelená tranzice je do značné míry centralizovaná a řízená státem. Dosavadním projektům obnovitelné energie dominovali pouze dva aktéři: ONEE a MASEN. Jen tyto dvě společnosti mají povolení stavět a provozovat větrné a solární elektrárny. Naproti tomu menší soukromé firmy téměř nemají šanci vstupu na trh, jelikož pro menší aktéry neexistuje právní rámec a menší firmy nemohou prodávat vyrobenou energii do sítě. Doposud byly tedy dokončeny téměř výhradně projekty na vysokém napětí. Změna právního ustanovení pro projekty OZE na středním napětí je v současné době předmětem revize. Politická vůle pro decentralizovanou zelenou tranzici chybí.

Závěrem

Maroko se staví jako lídr v oblasti čisté energie s potenciálem exportovat elektřinu a paliva do Evropy a nové technologie do dalších afrických zemí. Mnozí se ale obávají, že příliš exportně orientovaný sektor by mohl být na úkor místních obyvatel, lokální energetické transformace nebo vodních zdrojů. Podle zprávy Heinrich Böll Stiftung by politika, která upřednostňuje vývoz čisté energie do Evropy, mohla mít za následek pálení uhlí na pokrytí domácí poptávky. Kromě toho by proces výroby zeleného vodíku, který je velmi náročný na vodu, mohl zvýšit tlak už na tak ohrožené marocké vodní zdroje.

Maroko tedy čeká na tomto poli ještě složitá cesta. Pro naplnění velkého potenciálu v oblasti výroby elektřiny z OZE se například musí zdejší trh otevřít soukromým podnikům, komunitám i domácnostem. Zelená tranzice by měla být inkluzivní a neměla by být na úkor místní populace.

Text: Jan Svoboda a Adéla Syslová
Psáno pro prosincové číslo magazínu Trade News.
https://tradenews.cz/